Poezie

Je to touha nebo láska, co k ní cítím?

22. června 2018 v 16:20 | ^aW
Je to touha nebo láska, co k ní cítím?
Ja nevím.
Avšak když oči své zavřu, ona je to co vidím.
Když smutno mi je, ona je tou myšlenkou, co chmury zničí.
A když je den krásný, je tomu tak, protože jsem s ní.
A úsměv, který na svých rtech nosím, jistě víš, co ho způsobí.
Je to touha nebo láska, co k ní cítím?
Já nevím.
Nikdy jsem se ve svých pocitech nevyznal.
Nebo je alespoň neuměl pojmenovat.
Co však mohu s jistotou říci je
Že ten cit k ní
Nikdy neskončí.

Má prosba.

23. dubna 2015 v 21:45 | ^aW
Satane, propůjč mi svou moc,
kouzla, moudrost a nezlomnou nenávist k bližnímu!
Dej mi sílu a vitalitu!
Zříkám se všech svých kladů,
všech pochybných ctností
a žádám si od Lucifera vládu
nad osudem svým i svých nepřátel!

Sonet

27. října 2014 v 15:00 | ^aW
Nejkrásnější tvá hruď je
Avšak ne proto co vidí lidské oko
Nýbrž jen proto, co uvnitř jest
Srdce, jenž jí buší tam hluboko

Kukadla

4. dubna 2014 v 6:02 | ^aW
Neříkám, že nějaká charakteristika těla by měla nebo neměla být hlavním určujícím faktorem při "výběru" milé/ho namísto jeho osobnosti. Jen mne tak napadlo, že krásné oči by si takovou pozornost zasloužili nejvíce. Protože když ráno vstaneme tak první co vidíme jsou milé/ho oči. Při milování se minimálně z poloviny času střetneme očima s druhým. Jsou to oči v nichž můžete nalézt souhlas či nesouhlas. Nebo i radost v jiskřících očích, smutek v plačících očích či hněv v "kamenných" očích. A jsou to právě oči , které jsme použili při pozorování partnera a jsou to oči, ty které jsou tak lehko ovlivnitelné srdcem abychom na milé/m viděli hlavně to dobré a ostatní nechali na později. A jsou to právě oči tou poslední částí těla, které vám milá/ý zavře až půjdete navěky spát...

Prvně

23. února 2014 v 12:00 | ^aW
Když zhledl jsem tě prvně, nebyl jsem schopen odtrhnout oči řádně. Pozoroval jsem tvá ladná gesta a neuvědomil jsem si, že nemohu přestat.
Přestat, prohlížet s jakým půvabem a elegancí, dokážeš jen ty s každým jednat.
Nepřestat s tím pohledem na tebe v tu chvíli, kdy se směješ, kdy se češeš, anebo jen při hebkém slůvku, po němž pookřeješ.

Rozum mi praví, nedívej se naň. Avšak oči neposlouchají a hlava náhle říká: "neotálej", tak se ji sakra klaň.
Já jak smyslu zbavený, činím tak, i vidím. Tu neuvěřitelnou dokonalost a sympatičnost, kterou k tobě cítím.

Pro tebe

23. února 2014 v 1:00 | ^aW
Pro Tebe najdu ty nejsladší slova, budu je opakovat stále a znova, o tom, jak našel jsem v Tobě, co jsem postrádal, v té době kdy už jsem sám nic neočekával.

Pro Tebe najdu verše a rýmy, ochráním Tě před myšlenkami zlými, šeptat Ti budu od srdce básně, topit se s Tebou v hlubinách vášně.

Pro Tebe zastavím nekonečný čas, okamžik plný společných krás, na žhnoucím slunci ochlazující mráz, tužby a chtíče spojují nás.

Pro Tebe ukradnu z oblohy měsíc, servírovat Ti ho budu na tácu, obložím hvězdami, v duchu se těšíc , našel jsem v Tobě pochopení a spásu.

Druhý nocimůr

14. února 2014 v 19:00 | ^aW
Druhý, navazující nocimůr - mrtvý muž, živý strom

I.

Trochu mě zaskočilo, že si toho nikdo nevšiml. Intenzita hrůz se stupňovala. Už to nebyli jen pouhé existencionální semináře nebo flashbacky z morových polí ale celé kusy chtonických mýtů. V tramvajích si nejsem jistý, kam mě vlastně vozí. Aut nebezpečně přibývá a z lidí se stává nemrtvá sílá, kterou nelze ignorovat a nelze zničit. Je nesmrtelně nemrtvá. Skoro směšně přecpaná nějakou nutkavou nádivkou. Vím, že jsem říkal něco o tom, že stránkám gotického románu rozumím. To tak nebylo. Byl to souběžný pocit, naprosto lživý. Dostal mě akorát do problémů. "On most evenings these was unspeakable company." Kdo by po této větě z druhé kapitoly nezačal být buďto paranoidní nebo toužebně vyhlížející společnost? Každopádně není vůbec pravdivá, alespoň co se týče objektivní reality (Jenomže, empirie je kus hovna, v kterém jediném se můžeme rýpat, a ono to smrdí. Vše ostatní je obestřené aurou nepřiznaného puchu z prdů.). Jsem sám, jsem sám, jsem sám!!! Sám a tupě znějící stroje na myšlenky jedoucí ve fabrice mojí psyché….

První nocimůr

13. února 2014 v 22:59 | ^aW
První nocimůr

I.

Andělů už nám prý není potřeba. Ani v poezii. Já to tak vidím, on to tak vidí a souhlasí s tím. Ještě než odešel, nechal na pracovním stole ulepený gotický román. Tak jsem ho založil mezi ostatní knihy. A zase si sedl. A tiše něco čekal.

II.

Přes zimu se rozplynul do těch všech ostatních knih. Přišlo mi to tak. Například v pohádkách bratří Grimmů (celkem nové vydání a českém překladu), se za každým příběhem vyskytli malé, jakoby děckem načmárané kukačky. Katedrála Karla Huysmanse v sobě měla výřez a v něm jinou, menší knížečku ale prázdnou. Vypadalo to, že Sebrané spisy Carla Gustava Junga zmizeli úplně, pak jsem je našel v krabici od bot ve sklepě cestou pro zavařeninu. A co teprve lednové číslo Fulmoonu…to odjelo stopem do Castlerocku. Nejhorší na tom však bylo to vysvětlování lidem, od kterých jsem měl některé knihy půjčené. Ohořelé, nalezeně zelenkavé a opeřené hřbety či stránky jsem neobhájil.

Cesta dobrodruha

26. ledna 2014 v 20:30 | ^aW
Ty, jenž kráčíš tou temnou krajinou,
kde mezi uschlými stromy mlha hustá
chce svést z cesty duši tvou nevinnou
a osudnou stane se ti cesta pustá.

Věz, že mocný čaroděj tu nástrahy skryl,
že každý tvůj krok souboj o život může být,
do tvé duše drápy strachu bolestivě vryl
aby tvé tělo mohl jako novou trofej mít.

Něž vydal jsi se na pouť za smrtí černokněžníka,
jenž zámek strašlivý tu v končinách obývá,
odvahu svou podpořil jsi v hostinci U loupežníka
a teď na cestě stojíš bezradný, jak už to tak bývá.

Nakonec osud rozhodl směle,
že ještě žíti budeš o trochu déle.
Že tvůj život rozhodne o mnohém,
ať žiješ jako válečník, či bohém.

Zlý čaroděj ve svém zámku dlí,
spřádá své plány z černých nití,
o tvém příchodu už dávno ví,
těší se až tě zaskočí, až tě chytí.

Cesta je samé ostré kamení a trnitý keř,
na těle spousta šrámů z nichž krev vytéká,
snad nepřiláká z temnot žádnou divou zvěř,
když těkáš očima okolo, po čele pot ti stéká.

Pak zahlédneš jej na kopci nedaleko pyšně stát
jen kousek od něj, co by jsi kamenem dohodil,
vidíš zástupy kostlivců a na nich roztrhaný šat vlát
- to těla tvých předchůdců, co dávno před tebou ulovil.

Z toho však nekouká žádný problém pro tebe,
meč prozatím může v pochvě klidně spát.
Pomalí, hloupí, jen magie svého pána je tupě vede,
marně touží dostat se blíže a hrdlo ti rozervat.

Nakonec osud rozhodl směle,
že ještě žíti budeš o trochu déle.
Že tvůj život rozhodne o mnohém,
ať žiješ jako válečník, či bohém.

Zlý čaroděj ve svém zámku dlí,
spřádá své plány z černých nití,
o tvém příchodu už dávno ví,
těší se až tě zaskočí, až tě chytí.

Za chvíli krátkou přítmí prvního sálu v hradu tě vítá,
nevidíš však žádné známky po životě zatracence,
zato stopy silné magie a její vliv tebou divoce zmítá,
jsi pevně rozhodnut ukončit život pekel zplozence.

Nenápadný kvádr na podlaze v dlouhé chodbě,
v té tmě od ostatních jen pramálo odlišný.
Jen se zablýsklo - uvolnil ostří upevněné na stropě,
chybělo málo a mohl být čaroděj na novou trofej pyšný.

Začínáš mít už plné zuby tohoto místa proklatého,
zrádné ostří, hladové krysy a v prachu dochází ti dech,
v hlavě cinkají zlaťáky, dostaneš je, dostojíš-li slibu svého,
upřímně už toužíš nalézt ten nekromantův pelech.

Nakonec osud rozhodl směle,
že ještě žíti budeš o trochu déle.
Že tvůj život rozhodne o mnohém,
ať žiješ jako válečník, či bohém.

Zlý čaroděj ve svém zámku dlí,
spřádá své plány z černých nití,
o tvém příchodu už dávno ví,
těší se až tě zaskočí, až tě chytí.

Nevěříš vlastním očím, když spatříš velké dveře,
na nich pentagramy a rytiny, ze kterých sálá zlo
- nepochybně magické a vypadají opravdu staře,
tušíš, že bezpečně otevřít je nemůže jen tak někdo.

Na dveřích místa tvarovaná pro dlaně se nachází
ruce své přiložíš aby píchnutí jehlou naplnilo tě jedem.
Vejít může ten, jemuž smysl pro spravedlivost neschází,
nikoliv blázen lačnící po bohatství - teď zbývá ti života den.

Západka uvolní dveře, život tak skutečně klíčem byl,
nic již nebrání skutku vhodného oslavných písní bardů,
síla tě opouští, naděje kousíček ve tvé mysli ještě zbyl,
sotva vejdeš, vztyčí se mohutná postava na trůnu králů.

Nakonec osud rozhodl směle,
že ještě žíti budeš o trochu déle.
Že tvůj život rozhodne o mnohém,
ať žiješ jako válečník, či bohém.

Zlý čaroděj ve svém zámku dlí,
spřádá své plány z černých nití,
o tvém příchodu už dávno ví,
těší se až tě zaskočí, až tě chytí.

Překvapí tě tón hlasu, když nekromant promluví:
"Vítej hrdino! Přinášíš s sebou smrt již mrtvému!
Tvou troufalost jen tvé bláznovství možná omluví,
nezemřeš nadarmo, jen se připojíš k šiku mému!

K šiku nemrtvých, jenž zahalí stínem celou zemi,
nebudou vzdorovat dlouho, nevzepřou se mé síle!"
V odpověď vykřikneš: "Ukončíme to mezi těmito zdmi!"
Tvá představa o svém úkolu je realitě vzdálena na míle.

Tvůj meč, rychlejší než myšlenka, zasviští vzduchem,
však tvrdého odporu se už nedočká - cíl jsi minul,
tvé vnitřnosti vypadnou ven a zahlcen tím puchem
nemáš už čas přemýšlet nad chybou, díky níž jsi zhynul.

Nakonec osud rozhodl směle,
že žíti již nebudeš ni o trochu déle.
Tvůj život mohl rozhodnout o mnohém,
ať žil jsi jako válečník, či bohém.

Zlý čaroděj ve svém zámku i nadále dlí,
spřádá své plány z černých nití,
o příchodu dalšího žoldáka už dávno ví,
těší se až ho zaskočí, až ho chytí.

Smysl

10. srpna 2013 v 0:15 | ^aW
Slova už mi nedávají smysl..
'Miluji' říkám ti

Slova

9. srpna 2013 v 23:21 | ^aW
*

slova by měla být dost hustá
aby skryla co jest třeba
a dost průsvitná
aby naznačovala konturu myšlenek

..zakrývají i stimulují
přimknou se k tobě
a tvým slovům
poskládají se do záhybů
vytvoří hory
i údolí rozmanitých mnohotvárností
čeří se
a vyhlazují jako hedvábí
je v nich tajemství i příslib
možná
někdy vyvolají obrazy
které nejsou skutečností
přesto
nebo právě proto
jsou magická
sametově temná
slibují
ukrývají
a cizí nám nebývají..

*
 
 

Reklama

Rubriky