Literatura

Rituál

14. února 2018 v 4:20 | ^aW
Nebe poseté hvězdami a měsíc, zářící skrz několik málo obláčků, zpívá svou stříbrnou září. Osvětluje i jedno místo v lese. Jeden bohem zapomenutý malý lom. Prostor lomu je ozářen světlem loučí, které tvoří velký kruh, v jehož středu je velký kámen, jež se tu dochoval dávných dob.
Je slyšet jen jak vyje jeden z vlků samotářů na světlo úplňku.


A již přicházejí. Šest postav a vedou mezi sebou rudovlasou dívku. Šest postav zahalených do černých kápí, s obřími kapucemi vraženými hluboko do obličeje. Každý z nich drží v ruce jeden z konců stříbrného řetězu, jehož druhý konec má dívka uvázaný kolem krku. Nebrání se. Jde dobrovolně a s hlavou vztyčenou. Dnes je oblečena pouze do bílého roucha. Její oči vypovídají o faktu drogy, kterou pojala za svého průvodce tímto večerem.

Vánoční skoro-zázrak

4. ledna 2018 v 20:00 | ^aW
Malá holčička stála uprostřed prázdné ulice. Všude byla mlha. Holčička měla šedivé vlasy a velmi svítivě zelené oči. Byla celá od krve. Na její nos najednou spadla vločka. Vykulila oči. "Co to je?" "To je vločka, drahoušku." Ozvalo se za ní.

Cesta vlakem

18. prosince 2017 v 12:00 | ^aW
Sedíte vo vlaku. Okolo vás sedí pár ľudí. Ako na Vás tí ľudia pôsobia? Ako na Vás pozerajú? Ako sa cítite? A kam vlastne idete? Prečo? Idete za niekým, niečím? Utekáte pre niečím?

Slohová práce

26. ledna 2017 v 21:00 | ^aW
"Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet."
Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.
Karavana se pohybovala pomalým tempem. Byly na cestě už mnoho dní a cesta se zdála být nekonečná. Ti nejslabší už se stali potravou zvěrstva pouště daleko za karavanou. Zásoby se tenčily a každý další den, každý další krok byl těžší a těžší.

Na téma..

2. července 2016 v 0:00 | ^aW
Ukaž mi své démony. Něco nakresli, napiš, dej průchod tomu nejhoršímu, co se v tobě ukrývá. Nechci vidět tvoje "pravý já", chci vidět to nejhorší, co můžeš světu nabídnout. Jakoby teď neexistovala žádná pravidla. Jakoby tě nikdo neměl soudit. Vypusť ven všechno zlo, co v sobě máš.
...
Vylezla z vany. Pomalu ručníkem utírala poslední kapky ze svého těla. Hladila své hebké nohy a rozmazávala na ně krém. Vstala a prošla nahá přes celý byt až do ložnice, kde už měla nachystané své překrásné rudé šaty. Pomalu se oblékla, a vrátila se do koupelny k zrcadlu, kde svou tvář proměnila k noční dokonalosti. Už se jen nachystala se a vyšla vstříc muži, se kterým měla domluvenou schůzku. Vyšla před dům, kde na ní svítil obrovský měsíc. Vhlédla vzhůru a chvíli pozorovala oblohu posetou stovkami hvězd. Vrátila svou pozornost k cestě a zabočila po cestě, kde měla dojít na autobusovou zastávku.

Měsíčního večera

26. února 2016 v 0:00 | ^aW

"Přestaň. Nemysli na to, nemluv o tom. Místo toho…"
"Co, Slečno?"
"Miluj mne."

Déšť

29. ledna 2016 v 22:22 | ^aW

Jdu mokrým městem. Dlažba po dešti připomíná malá zrcátka, ve kterých se shlíží samo nebe. Jdu z ranní mše a mé kroky míří na opačnou stranu od mého domova. Co hledám?
Nevím. Snad někoho, kdo by mi porozuměl...

V náruči zla

15. září 2015 v 0:00 | ^aW
Objímala ji tma. Křesala oheň ve svých očích, aby prosvítila sžíravou samotu. Vedle ní, tělo živé jen na pohled, ale vevnitř mrtvá duše, nedala jí spát. Lásku znala jen ze hry písmen, které se poztrácely hluboko v ní. Otázky na rtech věznila v kobce svých tajných proseb. Chapadla strachu se k ní natahovala a začala jí svírat hrdlo při vědomí, že tělo vedle ní procitne z klidného spánku a začne žít životem plný nenávisti. Myšlenky v její hlavě překotně hádaly se o to, která ovládne její tělo k činu. Ta vítězící se škodolibě posmívala jejím roztřeseným rukám šmátrajících pod postelí. Prsty údivem znehybněly, když narazily na ostrý předmět schovaný pod tím lůnem zla a bolesti.

Dopis.

5. července 2015 v 23:00 | ^aW
Aby bylo jasno, jde o slohovou práci, psáno pro kamarádku... :-)

Ukázka. Možná budu pokračovat.

2. července 2015 v 15:41 | ^aW

Zvedl se vítr. Slunce pomalu zapadalo za nedaleké zelené kopce. Oblohu zalilo oranžové světlo, které pomalu nechalo mizet všechny stíny země. Písek se zvedl ze země a pár jeho smítek mu zůstaly na botou. Zvědavě na ně pohlédl a poté obrátil pohled k protivníkovi. Stále tam nehnutě stáli na nedávno poorané půdě a zírali si z očí do očí.

Kouzlo růže za to (nejspíš) nemohlo

19. května 2015 v 21:22 | ^aW
Existuje les, ve kterém skoro každý zabloudí, a pak má vidinu. Samozřejmě se vrátí v pořádku zpět. A žije jeden chlapec, který chodí do lesa pravidelně a doufá, že také něco uvidí...

Jen poklidný večer, nic víc.

15. dubna 2015 v 20:05 | ^aW
"Jako nějaká píča hledím do hloupa. Nevím, co tím shledávám a o co se pokouším. S cigaretou, hustým strništěm, neučesanými vlasy a grimasou stárnoucího zloděje z Pražské galérky stojím před polem. Auto stojí, tam kde stojí. Pole je promrzlé. Tady už žádná úroda nebude. To je jasný. Zima jak na Sibiři. Mám sice kabát za 7 tisíc ale i tak ji cítím. Kéž by mě ta kurva zabila. Kéž bych se nebránil a nechal si ten nůž vpíchnout do břicha. Nevím, kde jsem - snad někde v Řiťopichách nebo Hulibrkově. Každopádně je to vidlákov. Přijde mi to jako ta ves ze Zemana, ze Studny. Proč mě nezabila ? Chtěl jsem to. Vnitřně nejvíce, jak to jde. Smysl mého života se vytratil, když mě opustila rodina. Kurva. Je tu zima. Jdu asi do auta. Nějaký teplo potřebuju. Cigaretu, která není dokouřena vyhazuji do pole. Kabát za mnou vlaje. Kurva. Proč mě nezabila ?"

Temné vrány

7. ledna 2015 v 4:20 | ^aW
Pozvedl jsem hlavu. Sníh se něžně snášel z bílého nebe jako vata. Prosvítající nebe mezi holými stromy tvořilo nad tou scénou dole překrásný baldachýn. Jakoby se ta krása všude kolem vysmívala. Stačilo by jen hledět nahoru a zapomenout. Naslouchat neslyšným dopadům vloček do sněhu a občasnému zasvištění větru. To bylo ale jen přání, a přání jsou tu proto, abychom si je přáli…..ne aby se někdy splnily.

Strach?

24. srpna 2014 v 12:00 | ^aW
Dean si byl jistý, že je s ním někdo v pokoji. Celé dny jen posedával, poslouchal rádio a pozoroval stěnu na které se odrážel stín sedícího muže. Nevadilo mu, že nemusí chodit ven mimo nejnutnější případy.
Zdědil po otci velké jmění a to ho zabezpečovalo více než dobře. Když pomyslel na svět venku, cítil zvláštní tíhu na hrudi a velkou melancholii. Připadal si mezi lidmi nesvůj.
Byly dny ve kterých by nepopřel, že stín na té zdi patří jemu, ale v ty časy se ještě vydával na velké procházky kolem panství a od té doby se jeho život začal propadat v jakousi nepojmenovatelnou šeď. Kouřil jednu cigaretu za druhou a uklidňoval své smysly pohledem na odraz kouře, stoupajícího z cigarety, na stěně.

Těžký úděl

23. června 2014 v 23:58 | ^aW
Nad řekou se vznášel lehký opar. Stromy vystavovaly světu na odiv listy zkrášlené podzimním kouzlem do křiklavě barevných odstínů žluté a červené. Rozpustilý vánek jimi pohupoval v nekončící přehlídce tanečních kreací; čas od času se některý z tanečníků unavil, snesl se na vodní hladinu a pokračoval ve své pouti.

Ovšem osamělá dívka sedící na ocelové konstrukci zábradlí jezu nic z této krásy neviděla. Jediné, co vnímala, byl monotónní zvuk padající vody proplétající se s jejími rozvířenými myšlenkami. Linky rozpité stružkami slzí vytvářely tajemné vzezření podtrhující její depresivní náladu. Dívce mohlo být dvanáct, možná třináct a takovýhle splín jí určitě nebyl vlastní. Měla by se smát s kamarádkami, užívat si života v celé jeho kráse. Namísto toho seděla nad kypícím vodním živlem a toužila se vrhnout do konejšivé náruče chladných vln.

Obrazy z pocitů

10. dubna 2014 v 0:00 | ^aW
Cítíš ten chlad ? To se Tě jen smrt dotýká. Ano, příteli.... smrt. Ale ty neumíráš mi odvětíš? Omyl. Nejde totiž o smrt tělesnou. Tu černě zahalenou paní, která si pro Tebe přijde, když je ten ,,správný,, čas. Jde o tu smrt v Tvém srdci. Totiž Ty umíráš.... citově. Chlad je kolem tebe. Schoulený jsi do klubíčka příteli. Klepeš se a nevnímáš okolí. Zle se Ti dýchá a svět kolem Tebe se točí. Nádech......Výdech... a dech se najednou zastaví. Co tvůj tep? Bije Ti to tvé rozervané srdce? Jsi si jistý, příteli ? Jistě sis už všiml člověče, že Tě nazýváv ,,přítelem,, ... to je tím, že Tě znám. Ne sice Tebe jakožto osobu, nýbrž ty pocity, které prožíváš. Pojď je prožívat se mnou...

Naposmrti

31. března 2014 v 20:30 | ^aW
Prosákl jsem skrze hlínu směrem vzhůru a ocitl se zpátky tam, odkud mne dnes vyprovodili. Jen s tím rozdílem, že teď už byla tma. A ticho. Když jsem dnes putoval opačným směrem, tedy dolů, hrála hlasitě hudba. Aspoň myslím, protože osobně jsem u toho nebyl.

Posadil jsem se na náhrobní kámen. "Tak tenhle je od teď můj," pomyslel jsem si. Mramor nestudil, ani noc nestudila, byli jsme všichni srovnaní, alespoň co se týče teploty. Natáhl jsem ruce a prohlížel si je. Prsty byly šedivé a průsvitné, klouby trčely špičatě a kostnatě, ale to bylo v pořádku, to jsem očekával. Co mě udivilo, bylo zjištění, že součástí transformace živé bytosti v ducha a nehmotné tělo se stává i sako, kalhoty a boty. Měl jsem za to, že vše, co umrlého pojí s původním světem, tam má také zůstat a na onen svět má odejít jen on sám. Mýlil jsem se.

Večer s andělem

16. února 2014 v 13:00 | ^aW

Stála tam, na břehu - okraj potoka. Nehybně hleděla na řeku. Vál jemný vánek, který si hravě pohrával s prameny jejich vlasů. Své ruce svírala na hrudi. Stala tam tak nevině, že by se skoro dalo říct, že je součást přírody - celé krajiny vládkyně. Její přenádherné modré šaty, jenž končily až u země, splývaly svou barvou s řekou u níž stála. Byl to nejkrásnější výjev, jaký jsem si jen mohl dovolit v životě vidět.

Prodavač smutných květin

9. února 2014 v 2:06 | ^aW
Vzal jsem kytici smutečních květin a utáhl černou kravatu jako už deset roků před tím vždy na dušičky. Co se stalo to vám chci povědět právě teď.
Po rozvodu jsem dlouho hledal tu správnou partnerku, nebyl jsem moc náročný, ale mněl jsem
Strach, že se bude opakovat moje zklamání z minulých let. Pak jsem poznal Ester a okamžitě jsem věděl, že ta je ta pravá, taková normální ženská z krásným úsměvem a bohatými kadeřemi a nějakým tím kilem navíc. Prožívaly jsme romantiku jako za mlada jen jsme vynechaly nějaké věci, třeba mačkání rukou v kině a krádeže polibků na rozloučenou na schodech. Dověděl jsem se, že má malovýrobu na vázané květiny a svíčky všeho druhu, v mých očích to byla umělkyně neboť sám jsem neměl z uměleckých vloh ani za mák.

Krásná čarodějka

12. ledna 2014 v 19:37 | ^aW
Jen děti a já věřím na krásný čarodějky, čarodějky, které mění lidské osudy, čarodějky, které vaří lektvary lásky nebo nenávisti.


Chůze v dešti ..

21. listopadu 2013 v 22:21 | ^aW
Otevřu oči a vize, jenž se mi promítala v hlavě, zmizela v prach. Vstanu a kráčím dál.
Zebou mě nohy. Bez bot, i ponožek... Kráčím dál po holé zemi. Mokré zemi, jejíž chlad mě štípe do nohou.
Cítím slabý chlad už po celém těle, který se stále zvětšuje. S každou další kapkou, jenž dopadá na mé tělo, sílí.A vůbec mi nevadí, že jen krátké tričko na sobě mám. I tak v chůzi nepřestávam.
A má tvář, po které stékají slzy, rychle dolů. A nikdo by to ani netušil, skrz ten déšť, který mi je z tváře maže.
Pomalu to nezvládám. V chůzi zpomaluji. K zemi padám a už vidím své odřená kolena. Hlavu v dlaních svírám.
Bezmoc, jenž nikdy neskončí. I tak z posledních sil vstanu abych další krok udělal.
Krok poslední. Po kterém následuje pád. Přímo k zemi. A oči už zavřené v další vizi, jenž mě ničí.

Ona

7. listopadu 2013 v 22:15 | ^aW
Seděli vedle sebe na posteli a povídali si. Najednou se ozvalo: píp píp.. přišla zpráva.
Ona se zahledí na displej svého telefonu a svraští čelo přemýšlením. "Ach jo, copak se zas asi děje?" pomyslí si.
"Promiň, ale vypadá to, že budu muset jít za ní. Potřebuje mě."

On: "Cože? Ale vždyť jsi přišla teprve před hodinou!"

Dost!

13. října 2013 v 1:06 | ^aW
...marně jsem si nalhával, že je to v pohodě, že se nic nestalo, a že ten problém odešel spolu s krví ven. Ne, opravdu ne. Stále to v hlavě a i v srdci mám. Stále na ní musím myslet. Sic krátký čas to byl, byl tak krásný. Těch pár chvil a miliony vzpomínek. Stále mám před očima ten pohled, když jsem jí růži ráno dones a ona mě políbila. Líbala. Sladká chuť jejích rtů, když se těch mích dotýkali...Ach, jak bych vrátit čas chtěl a prožít to celé znova. Však ten konec...Napravil bych ty chybu, kterou jsem to celé zkatzil. Možná byla šance, a my sme mohli být stále spolu, však já jí promarnil a teď mi nezbývá nic víc, než se tady v samotě trápit a přemítat... Ne jen o tom, ale o všem. O mém zkurveném životě, který se řítí dolů a já už jen koukám nahoru, do vzdáli dobra, koukám se na tebe a přeji ti, ať jsi alespoň a hlavně ty šťastná. Ať už není nic, co by ti kazilo tvůj náramný smích.. Tvůj krásný úsměv, kterému jsem podlehnul.
Teď už dál nemůžu. Z pár kapek slz se staly potoky a já nevidím na to, co píši a tak se s posledními slovy loučím a jsu si ulevit.. Zase se poranit a v slastech bolesti...usnout.

Ze snu..

9. října 2013 v 0:27 | ^aW

Záblesk. Najednou jsem se probral. Měl jsem bílo před očima, nic jsem neviděl. Však úsměv na tváři mi nechyběl. Vnímal jsem zvuky; šum listí; poletující ptáky; stébla trávy jenž mě šimraly na tváři. A ten hlas, sic nerozumněl jsem těm slovům, ale i navzdory tomu vnímal jsem ten něžný tón, který ke mě promlouval.

Vlak ze snu..

22. září 2013 v 15:54 | ^aW
"Snad budu mít štěstí a nikdo si nepřisedne…" Jen jsem si to pomyslel, sedl si vedle mne nějaký strejda. Byl to ten typ spolucestujícího, který upřímně nesnáším. Ten, co si potřebuje povídat. Bez ohledu na to, jaký ksicht nasadíte, chce vás vtáhnout do konverzace. Naproti mně sedí nějaký frajírek s holkou, šklebí se tak nějak preventivně, asi má představu, že je to cesta k respektu. Což o to, ten kluk je mi šuma fuk, ale ten strejda mě od začátku hrozně se…ne, nebudu sprostý…

"Jedete tudy poprvé?" začal s rušením. Pokrčil jsem rameny, nepotřebuji ho povzbuzovat. Beztak to nepomohlo.

"Tady to je, pane, taková trať, jak bych vám to…, podívejte se, tady se jezdí už dobrých sto let. No a tehdá se tu stala taková věc, třeba to bude zajímat i tuhle slečnu…," strejda mrknul na holčinu s kroužkem v nose naproti. Její hoch, jestli se to, co sedělo vedle ní, dá tak nazvat, začal zeširoka žvýkat, aby ukázal, kdo je tady pubertálním pánem. Ale já byl těm dvěma vděčný, snad odvedou pozornost.

Tajemná dívka #2

17. září 2013 v 0:31 | ^aW
Vysvitl měsíc a rozzářil celý dvůr Pohled to byl krásný, však na to muž nestíhal myslet, neboť se hnal do stájí uklidnit řehot koní. Teda hlavně toho jeho. Když už bylo ticho a on se vracel, zastavil se. Pohlédl vzhůru na nebe. Zář měsíce mu osvítila tvář, takže byly vidět i ty nejmenší rysy. Jak tak stál a oblohu sledoval, zapomněl že ubíhá čas. A najedou se ozval zvuk. Muž se lekl a zvolal: 'Je tu někdo?'. Nepřišlo mu odpovědi, bylo naprosté ticho. Dokonce i koně utichly. Ještě jednou a krátce pohlédl vzhůru a vydal se zpátky do budovy, ze které vyšel, když do stájí šel. Však sotva pár kroků udělal, slyšel znovu ten hlas. Udělal otočku, aby se kolem rozhlédl. Však znovu nikoho neviděl a tak se vydal, kudy si myslel, že zvuk slyšel. A hle, spatřil tam dívku, jak schovaná ve stínů pozoruje muže, který k ní jde. Stáli naproti sobě. Ten pohled ho uchvátil a tak se k ní pomalu přiblížil. Stál těsně, tak že viděl její krásné oči. Žena mu pohled opětovala a něžně ho na tvář políbila. Poté od něj odstoupila a pomalým krokem se vytratila, dveřmi, jenž vedli ven z nádvoří. Muž jí začal pronásledovat. Avšak sotva za dveře vešel, už jí nenašel. A jen vzpomínal, na tu chvíli, kdy od dívky polibek dostal.

Tajemná dívka #1

15. září 2013 v 22:53 | ^aW
Uprostřed tmy se rozsvítilo světlo, jenž ozářilo kruh uprostřed stanu. Krom pár míčku na zemi nebylo nikde nic. Byly slyšet kroky, mířící k světlu. Objevila se tam postava muže v kostkovaném obleku. Měl bílou tvář, na které vyplýval velký červený nos, a úsměv, který se táhl od ucha k uchu. Přišel k míčkům a sklonil se pro ně k zemi. Když znovu vstal, rozhlédl se kolem. Nikoho neviděl a tak začal pomalu žonglovat. Po chvíli uslyšel nějaký zvuk. Zastavil a otočil se dokola, že snad uvidí jeho původ. Však neviděl nic víc, než tmu. S myšlenkou, že se mu to jen zdálo se otočil nazpět a pokračoval. Najednou to slyšel znovu, avšak z jiné strany. Tentokrát mu to už nedalo a šel se za zvukem podívat. Došel až do hlediště, kde však nikdo nebyl. Nebo si to aspoň myslel. Po chvíli už se chtěl vrátit, když najednou ten zvuk, zvuk kroků, slyšel zas. Ohlédl se a uviděl, že tam stojí postava. Krásná dívka, schovaná ve stínu, nenápadně sledovala muže, jak jí pozoruje a jde pomalým krokem k ní. Měla krásné hnědé vlasy, které svou barvou ladili s barvou jejich očí a na sobě měla černé šaty zakončené krajkamy, které splývaly s tmou kolem. Když k ní došel, naklonil se a pohlédl jí do očí. Dívka zvedla svůj sklopený zrak a pohled mu opětovala. Skoro náhle se dívka k muži přiblížila a obdarovala jej polibkem. Poté se narovnala, otočila se a pod plachtou stanu odešla ven. Muž jí následoval. Však sotva vyšel ze stanu ven, nikde jí neviděl. Ztratila se a už mu zůstala jen v mysli vzpomínka na ten její krásný pohled. A na polibek, jenž mu dala.. Už nikdy nezapomene na tu sladkou chuť jejích rtů.

Miniatura - sen

4. září 2013 v 16:24 | ^aW
Bylo příjemné jí tam vidět, být alespoň ve snu zase s ní, neřeknu ti všechno, neboť krom toho jednoho okamžiku si nepamatuji vůbec nic.. Prostě byla noc, nebylo vidětskoro ani na krok před sebe a já jsem seděl u nějaké budovy. Ona najednou přišla ze tmy a bezeslovně si ke mně přisedla. Zahleděli jsme se vzájemně do očí, ten pohled, zase vidět ty krásné hnědé oči, jen jak se na mě nejistě dívala.. A tak sem se přiblížil, chvíle strpení a já už se nemohl dál držet a musel sem to zkusit. Políbil jsem ji, ale nezůstal jsem jen u toho, začali jsme se líbat.. Ona po nějaké době otrhla.. pak se ještě chvíli koukala, vstala a zas odešla pryč do černé tmy noci..

Trocha alkoholu..

1. září 2013 v 13:51 | ^aW
Vstoupila do té místnosti a jemu se rozsvítili oči. Nevšimla si ho, zatímco on už věděl o každém jejím pohybu a gestu. Miloval když se usmívá, když je v rozpacích i když pláče. Všechny její gesta byly dokonalá, stejně jako ona sama-alespoň podle něj.
Usadila se v rohu u jednoho stolu kde měla pár přátel. On si sednul opodál k vedlejšímu stolu a vyčkával. Pozoroval zda s ní není její přítel, nebo nějaký sok. Seděla tam a byla středem pozornosti a všichni hltali co povídala. Nejvíc asi jeden kluk co seděl hned vedle ní, mohl na ní oči nechat.

Skrze slzy

19. srpna 2013 v 23:00 | ^aW
Jakou inspirací dokáže být pouhý děšt... a myšlnka na tebe...

Prší. Drobné kapičky vláhy se zvolna snášejí k zemi, zachytávají se ve tvých vlasech, přilnou k nim, na jeden jediný, kratičký okamžik ustrnou v obdivném úžasu a pak s nimi splynou v jedno.
To nebe pláče touhou.
Jak rádo by se rozeběhlo po tvém těle, polaskalo rty, steklo po horké kůži, prozkoumalo každičký její centimetr. Ale ať by se snažilo sebevíc, nedosáhne na tebe.
Jen skrze slzy se tě může dotknout.

Prázdné místo

6. srpna 2013 v 20:27 | ^aW
Slunce se dotěrně dobývalo přes staré, zaprášené závěsy. Kohouti už dávno odkokrhali, pes u domu na konci vsi štěkal na rybáře, unavené se vracející z nočního lovu. Minuty ubíhaly. Starší žena v lůžku se začala převalovat. Zvyklostí, která ji provází už od mládí položila ruku na druhou polovinu lůžka. Její podvědomí si stále neuvědomilo, že už je to dlouhý čas, co vedle ní naposledy ulehl. Byla tam jen ustlaná polovina, původní povlečení, proleženina. Od oné smutné události v ní uhořela pilná hospodyně, kterou byla. Přemýšlela a pomalu se probouzela.

Ďáblovy námluvy

23. července 2013 v 21:07 | ^aW
"Má milá, už tě nepustím
zpět duši tvou ti nevrátím
Za trochu zlata, lásko má
teď navždy budeš má."
 
 

Reklama

Rubriky