Březen 2018

Ze dne je noc a z noci den

28. března 2018 v 23:00 | ^aW |  Básně
Za svitu měsíce
Pod nebem plném hvězd
V rajské zahradě
Na louce
Rozkvetlých růží
Tělo vedle těla
Třesoucí se
Láskou
Jeden k druhému
S úsměvem na rtech
A dva páry
Skleněných očí
Plných slz
Štěstí
Z tohoto okamžiku
Tělo vedle těla
Avšak bez duše
Ty jsi lítají v jiných vesmírem
Spolu
Navěky

Při rozbřesku
Se sluncem
Oči se otvírají
Pohled jeden na druhého
A úsměv na rtech
Celý den před nimi
Jenom pro ně
Než znovu ulehnou
Vedle sebe
Než oči jako každý večer zavřou
Aby duše
Spolu v jedno
Se proměnili
A žili v nekonečném souznění

2018-03-20

20. března 2018 v 0:00 | ^aW |  Básně
"Všechno nejlepší,
Bunney," mu říkám,
když tu takhle leží
a oči má v slzách.

Kolem sebe desítky čmáranic.
Nesvítí slunce, když si pryč.

A vždycky si pryč tak dlouho

Pár slov z papíru

13. března 2018 v 1:00 | ^aW |  Básně
on chtěl tajemství odhalovat
žít, snít a trochu meditovat

za zvuků tónů klavíru
z pochyb dal se na víru

ona za ním jen tak stála
byla křehká, chyb se bála

on otočil se čelem k ní
ona zaváhala jestli smí

vstoupit do jeho snů
do života všedních dnů

byl odvážný stál s náručí otevřenou
mohla tedy jít a stát se jeho ženou

on ji bránil
miloval a chránil

MMO.část7

11. března 2018 v 1:00 | ^aW |  Murgeit Mistr Ohně
Byl spoutaný. Seděl na zemi. Měl svázané oči. Slyšel jen podivnou řeč, které nerozuměl.

Najednou mu někdo stáhl šátek z očí a poskytl se mu pohled na překrásnou tvář. Patřila dívce. Ihned to poznal. Měla žluté oči, které dokola měla zvýrazněné modrými stíny. Kůži měla strašně světlou, nebýt té tmy, možná by byla naprosto bílá. Měla dlouhé modré vlasy, ze kterých trčely špičaté uši.

A ihned mu to došlo. Přepadli a zajali jej elfové. Proto nemohl používat magii.

"Co takový čarodějíček, jako jsi ty, pohledává v těchto lesích? Snad ti nevyšlo kouzlo a objevil ses tu, snad se ta banda starých hlav nenaštvala a nevyhnaly tě? Proč jinak by si byl takto při měsíčku mimo svůj ustrašený domov," otázala se elfka s naprosto sarkastickým tónem.

"Myslíš si, že tobě to jako řeknu?" odpověděl Murgeit.

"Nejsi zrovna v pozici, kdy by sis mohl dovolit odmlouvat a nebýt tvé magické aury, která je z tebe cítit, tak už jsi dávno mrtvý. Takže bych ti radila, aby si to raději řekl, jinak s radostí mohu tvůj život ihned skoncovat."

Murgeit stále jen mlčky čekal na elfčinu reakci. Sledoval její oči. Vnímal v nich tu netrpělivost, avšak cítil i zvědavost. O elfech už něco málo četl, a tak si dovolil usoudit, že tato elfka, sic na pozici zřejmého velitele, není na elfí věk nějak stará. Mohl tipovat něco okolo sta let, ale jelikož se s elfem za život potkal poprvé, s jistotou to nemohl tvrdit. Co však věděl z jejího zkoumavého pohledu, bylo že ona se s jiným, než své rasy zřejmě ještě nesetkala.

Uběhlo již několik minut a elfka jeho mlčení nevydržela: "Dobrá tedy, nechceš-li mluvit tady, půjdeš s námi. Třeba ti jazyk zvládnou rozvázat jiní. A věř, že to se ti líbit nebude."


MMO.část6

1. března 2018 v 0:05 | ^aW |  Murgeit Mistr Ohně
Murgeit věděl moc dobře, že by se jeho vítězství nad bandity rychle rozšířilo a za chvíli po něm šli všichni široko daleko. Nechtěl mrhat svým časem a riskovat další střet a zdržení. Proto pokračoval v cestě přes noc. Věděl, že se nemusí bát ničeho, co číhá v lesích. Vždycky si dokázal poradit a neměl strach. Raději pobít pár nočních děsů, než se rvát s partou banditů.

Cesta to byla dlouhá, avšak nijak náročná a hlavně klidná. Putoval podél cesty, kde se moc nočních přízraků nepohybovalo, ale nikdy ne přímo po cestě, protože chtěl mít šanci překvapení, pro případ, kdyby náhodou.

Mohla být asi čtvrtá hodina ranní a na Murgeita přicházely první příznaky únavy. Na obloze se stále tyčil obří měsíc a nebe bylo poseté tisícem hvězd.

Murgeit ten pohled miloval. Spojoval si ho s nočními procházkami, na které se častokrát vypravoval se svou milovanou. Vždycky vyšli na nejvyšší hradbu města, aby té nádheře byly co nejblíže a jenom tak vedle sebe leželi a tiše sledovali krásy noci.

Teď však na krásu nebyl čas. Ve vzduchu byla cítit nejistota a možná také strach. Nevěděl co, ale ten pocit byl tak příliš otravný i na něj.

A pak to najednou přišlo. Nemohl nic dělat. Chtěl vyvolat nějaké kouzlo, nechat ty osoby shořet, avšak nešlo to. Jako by nikdy žádnou moc neměl. Cítil se tak prázdný, tak bezbranný, že se dokonce nepokusil ani bránit.