Kouzlo růže za to (nejspíš) nemohlo

19. května 2015 v 21:22 | ^aW |  Literatura
Existuje les, ve kterém skoro každý zabloudí, a pak má vidinu. Samozřejmě se vrátí v pořádku zpět. A žije jeden chlapec, který chodí do lesa pravidelně a doufá, že také něco uvidí...



Růže. Krásná to květina. Držím jednu v ruce. Má barvu, která mi sice připomíná krev, ale jí sluší.
Rukama objíždím stonek. Zklamaně mi klesají koutky. Chtěl jsem zkusit, jaké to je, když se člověk píchne, jenomže nemohu najít žádný trn. Konečně, skoro u poupěte, je jeden schovaný za listem.
Probodává mi prst, lehce to zabolí, a pak se objevuje malá kapička krve. Dávám krev k poupěti, porovnávám barvy. Ano, růže má mnohem krásnější barvu. Chce se mi smát mým nápadům.
Začíná být dusno, byt mě nepříjemně obklopuje. Čas jít ven. Oblékl jsem si svůj tmavě modrý kabát a vykročil jsem do zamračeného dne. Vzduch byl cítit po dešti, vál mírný vítr- vybízelo to na trochu delší procházku. Přímo za domem je les. Tam jsem se vydal.
Dal jsem si na hlavu kapuci, protože kapalo ze stromů. Růži jsem svíral v pravé ruce. Občas jsem znovu přejížděl po trnu.
Lesní cesta mě vedla hloub, ale nebál jsem se. Říkávalo se, že kdo v tomto lese zabloudí, naopak bude mít obrovské štěstí. Dějí se tu prý zvláštní věci, nadpřirozené jevy a každý je vnímá jinak. Například jeden stařík zde spatřil svou zemřelou manželku. Myslil, že ho snad šálí zrak. Do vesnice přišel uplakaný, ale pod hustým knírem měl slabý zasněný úsměv.
Mnoho lidí se do lesa vydalo a většina z nich něco zvláštního zažila. Vždycky se vrátili všichni.
A pak začalo obrovské stěhování. Všichni prchli do měst za prací. Jen několik lidí zůstalo. Všichni do jednoho na les zapomněli. Začal je děsit, báli se vkročit jen na okraj. Já ne. Miloval jsem ho. I když jsem nic zvláštního nikdy nespatřil, protože jsem se nikdy neztratil. Schválně jsem uhýbal z cesty, ale vždy jsem se zase vrátil na cestu. Častokrát mě to zlobilo, chodil jsem domů uražený.
Dnes jsem neměl chuť uhnout z cesty. Naopak jsem si cestu užíval, rozhlížela jsem se po kapradinách a dýchal svěží vzduch. Všechno se zdálo tak poklidné a nádherné.
Cesta zmizela. Zprvu jsem se lekl. Šok na mé tváři vystřídal úsměv. Konečně... Šel jsem jako omráčený. Zvědavostí jsem hořel. Copak asi uvidím? Maloval jsem si v mysli krásné zážitky.
Náhle se mi něco otřelo o ruku s růží. A růže zmizela. Byl jsem tím okouzlen. Oči mi zářily jako malému dítěti. ,,Co si přeješ vidět?" zeptal se unavený hlas. Rozhlížel jsem se, ale nikoho neviděl.
,,To si můžu přát, co chci vidět?" zeptal jsem se.
,,Jistě," na to hlas.
Znáte to- můžete si vybrat, a proto nevíte, co zvolit. ,,Co třeba tebe? Ano, tebe chci vidět."
,,Vážně?" zeptal se hlas dychtivě. ,,Ano."
Kdosi mi položil ruku na rameno. ,,Víš," šeptal mi do ucha, ,,už dlouho čekám na to, že tohle někdo řekne."
Pomalu, ze strachu, jsem se otáčel, abych viděl toho tvůrce iluzí. Byla to dívka s ebenovými vlasy a zářivě kaštanovými oči. Její krása byla nesmírná, vypadala jako anděl.
,,Vysvobodil jsi mě. Za to si můžeš přát jedno přání. Jakékoliv! Ale pospěš si. Za chvíli již nebudu. Rozpustím se jako mlha, zmizím a už mě nikdy neuvidíš."
,,Vážně si můžu přát cokoliv?" zeptal jsem se.
Toužím ti dát strašně moc,
sladkou pusu na dobrou noc
Přikývla.
já chci tě dlouze obejmout, 
na zlé sny ti dohlédnout. 
,,Tak se nerozpouštěj. Zůstan se mnou."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama