Ne že bych chtěl, já musel

12. dubna 2015 v 22:47 | ^aW |  Básně
Začínám v to věřit
A žalu propadám
Pod rouškou noci
Láhev rumu ke rtům pokládám...

A najednou se budím
Na nemocničním křesle
Ležím
Páskou uvězněn
Roubíkem v ústech jsem utišen


Bolest nohou
Které už vlastně ani celé nemám
Rudé stěny
Od krve
Která z mého těla stříká

***
stéka dolů
topím se v ní
topím se v zatracení
v rudém nebi
***

A pak se znovu k vědomí dostávám
A ta spoušť koulem - ještě neskončila

Jsem uvězněn
Jsem mučen
A náramně si to užívám
Když se v agónii a nepopsatelných křečích zmítám

A pak už jenom vidím rozmazanou tvář
S rouškou přes svá ústa
Rukama si v mém břiše hrál

Poslední co jsem viděl byly střeva

Které si kolem krku jako novou šálu motal

Utichl jsem
Když se smíchem
Odcházel
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veršotepá Veršotepá | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 23:01 | Reagovat

Oběsit se na vnitřnostech. Docela poetické. Asi stejně jako použít ona střeva co oslavný věnec. Nebo gumičku do vlasů...

2 ^aW ^aW | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 23:19 | Reagovat

[1]: Oprava, nebo teda úprava. Po nějakém tom přečtení jsem si toho všiml, a nemyslel jsem to tak, on ještě nechce umřít, meplo to být jen tak, tak jsem to obohatil šálou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama