Naposmrti

31. března 2014 v 20:30 | ^aW |  Literatura
Prosákl jsem skrze hlínu směrem vzhůru a ocitl se zpátky tam, odkud mne dnes vyprovodili. Jen s tím rozdílem, že teď už byla tma. A ticho. Když jsem dnes putoval opačným směrem, tedy dolů, hrála hlasitě hudba. Aspoň myslím, protože osobně jsem u toho nebyl.

Posadil jsem se na náhrobní kámen. "Tak tenhle je od teď můj," pomyslel jsem si. Mramor nestudil, ani noc nestudila, byli jsme všichni srovnaní, alespoň co se týče teploty. Natáhl jsem ruce a prohlížel si je. Prsty byly šedivé a průsvitné, klouby trčely špičatě a kostnatě, ale to bylo v pořádku, to jsem očekával. Co mě udivilo, bylo zjištění, že součástí transformace živé bytosti v ducha a nehmotné tělo se stává i sako, kalhoty a boty. Měl jsem za to, že vše, co umrlého pojí s původním světem, tam má také zůstat a na onen svět má odejít jen on sám. Mýlil jsem se.


"Vypadá to, že všichni pozůstalí trpí velkým smyslem pro nevkus a stereotyp," ozval se cizí hlas. Na vedlejším hrobě seděla rozložená postava a prohlížela si mne. Podíval jsem se znovu na své sako a zpět na postavu. Byl to muž.

"Jeden by skoro hádal, že si ty šaty postupně půjčujete," řekl a slezl z náhrobku. Udělal jsem to samé.

"Vítám vás," řekl zblízka a nepodal mi ruku. "Já tady na vás čekám, pane...," naklonil se k mému náhrobku s čerstvým, zlatým nápisem, "... pane Janáku."

"A vy jste..., promiňte," řekl jsem a obešel ho. Než se někoho vyptávat na jméno, je vždycky lepší přečíst si to na jeho hrobě.

"Pan Kalman, profesor Kalman," četl jsem vytesané údaje.

"Velice mne těší," řekl jsem a trochu jsem se uklonil. Muž se uklonil také.

"Tak vy jste říkal, že tu na mne čekáte, pane profesore?" zahájil jsem nezávaznou konverzaci.

"Pravda, čekám na vás. Máme zde takový zvyk, že soused vždy přivítá čerstvě příchozího a seznámí ho se základy posmrtného života. My jsme slušný hřbitov, víte..."

"Velice milé od vás, pane profesore. Je to má první noc zde a nerad bych se dopustil nějakého faux-pas. Kupříkladu jsem si všiml, že necítím chlad. Má to nějakou spojitost s tím, že jsem mrtvý?"

Profesor se pohodlně posadil na svůj kámen. "Ano, ale to je jen zlomek. Kromě fyzických pocitů jste nyní oproštěn i od prožitků duševních, to znamená žádná citová hnutí, nálady, emoce, snad jen jejich mírné náznaky, ale i to časem vymizí."

"A víte, že jsem si toho všiml? Co jsem po smrti, nejsem tak podrážděný. A celkově jsem mnohem klidnější," řekl jsem. Profesor přikývl.

"Ano, smrt má na člověka mimořádně uklidňující účinky. Nepotřebujete někoho nenávidět, milovat, nebojujete o přízeň, nemstíte se. Vše je vyrovnanější. Všiml jste si, jaký mají nebožtíci ve tváři smířený výraz? To vychází z jejich nitra. A případné diskrepance si tady vyřešíme sami."

"Jaké diskrepance?" zeptal jsem se. Vyrovnaně a bez zájmu, což profesor ocenil uznalým pohledem.

"Občas, ale opravdu jen občas tady mají někteří kolegové, zvláště noví, tendenci brát příliš vážně způsob svého odchodu ze světa. Jako by jim atraktivní úmrtí zakládalo nárok na nějaká privilegia. Podobné sklony tady ovšem netrpíme," vysvětloval. Potom udělal pauzu a zeptal se: "Když už jsem nakousl ty odchody, mohl bych se zeptat, jak jste se tady ocitl vy?"

"Tak to bude těžké, já si to totiž moc nevybavuji," řekl jsem podle pravdy a mimochodem jsem si uvědomil, že spolu s ostatním ze mne zmizela i potřeba lhát.

"Rozumím," řekl profesor s pochopením, "koneckonců, to není podstatné. Vaše ostatky působí rozumně, což kvituji. Nevadí vám, že s vámi mluvím takhle na rovinu?"

"Proč by mi to mělo vadit, vždyť jsme oba mrtví," řekl jsem. Něco mne napadlo.

"Poslyšte, profesore, co je pravdy na všech těch příbězích o vyvolávání duchů?" Uvědomil jsem si, že teprve teď vlastně mohu získat zcela spolehlivé informace.

"Jak bych vám to...," zamyslel se profesor, "řekněme, že zčásti jsou ty povídačky pravdivé, ale jen zčásti."

"Jakpak tomu mám rozumět?" zeptal jsem se.

"Příkladmo si vdova nechá vyvolat manžela a dotazuje se. Dostává se jí poučení a všichni věří, že manžel s ní hovoří ze záhrobí. Ve skutečnosti to bývá tak, že vdova hovoří s úplně cizím duchem, který si ze všech přítomných na seanci dělá srandu. A to prosím jedním z nejcharakterističtějších příznaků úmrtí je ztráta smyslu pro humor. Ale jak vidíte, najdou se i výjimky, a díky nim tak kvete spiritismus."

Téma mne zaujalo. Hned mne napadla další otázka. Nebylo kam spěchat. Hodiny na kostelní věži ukazovaly jedenáct třicet.

"Může mrtvý uškodit živým?" zeptal jsem se. Profesor zavrtěl hlavou.

"Za normálních okolností ne," řekl.

"Ale nelze to úplně vyloučit," doplnil jsem ho odhadem.

"To nelze, dotyčný živý by však musel naplnit určité podmínky. Pak by měl neživý pravomoc ho inzultovat," řekl profesor.

"A ty podmínky jsou...?" nastavil jsem průsvitné ucho.

"Pokud jde o kompetence neživého, živý by musel neuctivě zacházet s jeho ostatky nebo urážlivě nakládat s jeho místem odpočinku," citoval profesor nějaký paragraf a dodal: "Pak má neživý poměrně velké pole působnosti. Ale v praxi se toho příliš nevyužívá. Nepotřebujeme se mstít nebo někoho trestat. "

"Souhlasím. Ostatně jednou si to budete moci vysvětlit osobně," řekl jsem moudře. Profesor navázal: "Ale to už bude úplně jiná povaha, pane Janáku. Nic tak nezmění charakter člověka, jako jeho vlastní smrt."

Něco zavrzalo. Ohlédl jsem se a spatřil člověka, který k nám přicházel po pěšince mezi hroby. Mimoděk jsem se chtěl ukrýt za kamenem. Profesor klidně seděl.

"Ale vždyť on vás nevidí. Je živý," řekl. To jsem si neuvědomil.

"Promiňte, jsem tady teprve krátce," řekl jsem.

"To je v pořádku. Ze začátku jsme s tím měli problémy všichni," odpověděl profesor s pochopením.

Člověk mezi hroby byl Záruba, křestním jménem František. Co dělal skoro o půlnoci na hřbitově bylo záhadou. Oba jsme jej se zájmem pozorovali. Skutečně nás neviděl. Opět jsem si uvědomil výhody smrti. Záruba přešel kolem profesora, pak se ale zarazil. Otočil se přímo k němu. Měsíc mu ozářil tvář. A já si začal na něco vzpomínat. Nějaké stíny, běhající přede mnou, míhání světel, čísi obličej a pak prázdno. Příliš abstraktní.

Záruba si rozepnul kalhoty a začal si ulevovat. Přímo na mramorovou desku. Díval se šikmo nahoru, ústa pootevřená. Pleskalo to.

"Vidíte, co to prase dělá, pane profesore?" obrátil jsem se pobouřeně na svého soumrtvého.

"Chčije mi na hrob," odpověděl profesor klidně.

"Ale to vám dává kompetence," řekl jsem. Před chvílí jsme přesně o téhle věci hovořili. Profesor neodpověděl. Nechtěl jsem mu diktovat, co má udělat.

Záruba skončil. Zapnul kalhoty a pokračoval mezi hroby.

"Pojďme se za tím člověkem podívat," navrhl profesor. Seskočil z náhrobku, já také. Vydali jsme se za tím neznabohem. Mířil na druhý konec hřbitova, byl tam takový zastrčený kout, pár rozpadlých, zarostlých hrobů bez křížů, nápisy nečitelné, údržba veškerá žádná. Záruba přidřepl u zdi a probíral se rukou v chumáči býlí. Stáli jsme vedle něj a pozorovali ho. Vstal a tlumeně se smál.

"Přeskočilo mu?" zašeptal jsem opatrně. Profesor odpověděl: "Můžete mluvit nahlas. Neřekl bych, že mu přeskočilo. Spíš mu něco udělalo radost. A zdá se, že to něco roste přímo tady před námi."

Záruba něco zaslechl a otočil se. Asi ježek. Měsíc se mu opřel do tváře a já opět viděl obrazy. Slunce se míhá mezi stromy, které ubíhají po stranách, stejně jako šedivá cesta přede mnou. Jel jsem. A přímo přede mne se vyřítilo auto, nemělo tam co dělat. Strhl jsem volant, kolem se mihl rozesmátý obličej, Záruba. A potom to bouchlo a všechno zhaslo.

"Pane profesore, toto je člověk, který má zásluhu na našem seznámení," řekl jsem a ukázal bradou na Zárubu. Profesor se na mne podíval.

"Vražda?" zeptal se.

"Nikoliv, autonehoda. Ale choval se jako blázen. Což má zřejmě původ ve zdejší hřbitovní vegetaci." Sklonil jsem se k místu, ze kterého se před chvílí radoval Záruba. Pochopitelně zde rostlo konopí.

"Když to neumíš, tak to nehul," řekl jsem Zárubovi. Neodpověděl mi. Úrodu měl zkontrolovanou a vracel se k východu.

"Pane profesore," obrátil jsem se na Kalmana, "neprokázal byste mi laskavost? Když máte po tom jeho močení na hrob právo něco mu provést, nechcete to využít?"

"A jak byste si to představoval?" zeptal se profesor.

"Nevím, zabít nebo zmrzačit, tak nějak," řekl jsem

"To mi připadá přehnané. Snad by stačilo znehodnotit mu úrodu, co říkáte?" navrhl profesor uvážlivě. Přeci jen byl mrtvý mnohem déle, než já. Kývl jsem. Lepší než nic.

Profesor si dýchl na dlaň a přejel jí nad stvoly. To bylo vše.

"Zítra z toho bude siláž," řekl mi. Byl jsem posmrtně spokojen, ale ne úplně.

Vydali jsme se nazpět ke svým hrobům.

"Víte, profesore, přál bych si, aby ten Záruba příště chcal na můj hrob. Víte proč...," prohodil jsem cestou.

"Zabít nebo zmrzačit nebo tak nějak...," opakoval profesor má slova a dodal, "...ale to vás přejde. Jste mrtvý teprve ode dneška a něco z těch živých ve vás ještě zůstalo. To přejde, věřte mi. Nakonec si to s tím Zárubou budete moci vyříkat z očí do očí. A to už vám na nějaké spravedlnosti nebude záležet. Když parafrázuji ten nápis, co je na bráně, tak kde je Záruba, byl jste i vy a kde jste vy, bude i Záruba. Tak si počkejte, času máte dost."

Mluvili jsme ještě dlouho, usazeni každý na svém. Profesor slíbil, že mne představí ostatním. To teď pro mne bude podstatné. Vycházet s mrtvými, dodržovat hřbitovní řád, nemyslím ten vyvěšený u východu, ale ten náš, interní. Jsem mrtvý teprve krátce. Ale času mám dost. Opravdu dost. Lidem odbily na kostelní věži dvě hodiny po půlnoci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama