První nocimůr

13. února 2014 v 22:59 | ^aW |  Poezie
První nocimůr

I.

Andělů už nám prý není potřeba. Ani v poezii. Já to tak vidím, on to tak vidí a souhlasí s tím. Ještě než odešel, nechal na pracovním stole ulepený gotický román. Tak jsem ho založil mezi ostatní knihy. A zase si sedl. A tiše něco čekal.

II.

Přes zimu se rozplynul do těch všech ostatních knih. Přišlo mi to tak. Například v pohádkách bratří Grimmů (celkem nové vydání a českém překladu), se za každým příběhem vyskytli malé, jakoby děckem načmárané kukačky. Katedrála Karla Huysmanse v sobě měla výřez a v něm jinou, menší knížečku ale prázdnou. Vypadalo to, že Sebrané spisy Carla Gustava Junga zmizeli úplně, pak jsem je našel v krabici od bot ve sklepě cestou pro zavařeninu. A co teprve lednové číslo Fulmoonu…to odjelo stopem do Castlerocku. Nejhorší na tom však bylo to vysvětlování lidem, od kterých jsem měl některé knihy půjčené. Ohořelé, nalezeně zelenkavé a opeřené hřbety či stránky jsem neobhájil.


III.

Ale nakonec to bylo všechno jinak. Když jsem totiž první noc čekal, nešlo si nevšimnout, že v tichu neustále něco skřípe a dokonce vrčí. Jako bych slyšel kočár a pak psy. A protože je moje představivost pitoreskní, vybudila představu o psím plemeni mluvícím lidskou řečí a konající lidskou vůlí, jak projíždí ulicemi mého města a cosi chce. Kosti Svatého Kryštofa třeba. Ale netřeba mít moc rozumu aby bylo jasné že ne obludná psí aristokracie ale něco jiného má zvuky na svědomí. A teprve když jsem přišel k oknu, se ukázalo co je jejich zdrojem. Byl jím můj odraz v tváři okna. Ten pohled mě přesvědčil. Anděl neodešel, protože to nebyl anděl, jenom nějaká zrůdná pochyba o nich. A ta mi tiše vpřádala významy toho románu. Četla ho skrze mne a ostatní hnusy se napájeli přes neurčitý kmitočet odrazů…sem tam sem tam po všech směrech až v graficky čitelnou dráhu- obrazec který naplnil viditelná místa pokoje. Rychle a účinně že jsem si toho skoro nevšiml. Bylo to k smíchu…k ironickýmu výsměchu…až tak to bolelo…bolestí…a než jsem se zase alespoň trochu vrátil k sobě, skleněná výplň okna se zamlžila mým dechem. A třemi prsty napsáno… Olivově hnědá a pak i trochu béžová Rodící A bude tam žabinec, přijď…přines víno Uvidíme, co se s tím dá dělat Jako že jsem šlechtic, je lépe méně plakat a víc pít

IV.

Kompozice včerejšího dne je značně zmučená ale vydávám se jí napospas…to mi zbývá a to dělám. Každému tomu symbolu rozumím, i když už není třeba….řítím se totiž, to potěš prdel, z předkonečna do konečna….a pak třeba ještě do nemožna tak zjevného, že mě zvrátí naruby ve zpětný Jonášův paradox mám-li si vypomoct biblickým příměrem což dělám nerad. Gotický román. V paperbacku. Kdo by to řekl. A já mu rozumím, dokonce musím. Tak například hnedka pátá věta první kapitoly. "Ubohé ryby zbavené svých vlastních živlů bloudili a volaly děsně po zemi ." Jak nevinná by se zdála po prvním přečtení, maximálně trochu podivná. A k druhému čtení by vlastně vůbec nedošlo, protože už vlastně nic konkrétního ke čtení nebylo. Pro mě je to však klíč k pátému dni prvního měsíce po falešném odchodu anděla. A tak to pokračuje dál. Není to však návod nebo dokonce příkaz jak bych měl žít každý jednotlivý den. Spíše šifrovaná vzpomínka na to jak žít můžu.

V.

O své příčetnosti nepochybuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama