Prodavač smutných květin

9. února 2014 v 2:06 | ^aW |  Literatura
Vzal jsem kytici smutečních květin a utáhl černou kravatu jako už deset roků před tím vždy na dušičky. Co se stalo to vám chci povědět právě teď.
Po rozvodu jsem dlouho hledal tu správnou partnerku, nebyl jsem moc náročný, ale mněl jsem
Strach, že se bude opakovat moje zklamání z minulých let. Pak jsem poznal Ester a okamžitě jsem věděl, že ta je ta pravá, taková normální ženská z krásným úsměvem a bohatými kadeřemi a nějakým tím kilem navíc. Prožívaly jsme romantiku jako za mlada jen jsme vynechaly nějaké věci, třeba mačkání rukou v kině a krádeže polibků na rozloučenou na schodech. Dověděl jsem se, že má malovýrobu na vázané květiny a svíčky všeho druhu, v mých očích to byla umělkyně neboť sám jsem neměl z uměleckých vloh ani za mák.

Postupem času jsem přicházel na nedostatky zpočátku dosti malicherné, které však časem narůstali do abnormálních rozměrů a stávaly se nesnesitelnými. Ještě že jsem mněl svoje zaměstnání a ona svoje takže jsme se často neviděli i několik dní, euforie z návratu do hnízdečka lásky však trvala jen krátce než se vše vrátilo do starých kolejí. Myslel jsem, že nemůže být hůř, to jsem se ale dost mýlil. Přišel jsem o práci a Ester mě okamžitě začala vytěžovat jak doma tak v její práci co by dopravce a prodejce jejich výrobků v jedné osobě. Už její umění se mi nezdálo tak dokonalé už nebylo tak úžasné, nešlo na proděj a za všechno jsem mohl já jak jsem nepoužitelný a nic neumím. Bylo však období,
kdy se i dařilo kolem Valentýna nebo Velikonoce a červeným písmem byl zapsán svátek Všech svatých zvaný dušičky.
Už měsíc předem jsme jezdily po marketech a zjišťovaly jaké jsou trendy pro zesnulé a Ester je umě kopírovala, zdálo se, že má pod patronací všechny hřbitovy v okolí.
Tady začíná můj příběh, stojím už několikátý den před branou hřbitova a jen z malým úspěchem se snažím prodat tyhle smuteční věci, konkurence je veliká počítám tak na jednoho pohřbeného dva prodejci, někdy i tři. Uklidňovalo mě jen to, že tahle přetahovaná o truchlící a vnucování smutečních kýčů končí 2.11 a já se konečně pořádně najím a natáhnu k televizi. Ester mě každé ráno zásobila novou dávkou těchto odporných věcí a čekala, že večer ji nasypu do dlaně zlaťáky, připadal jsem si jako Maruška, kterou zlá macecha vyhnala do mrazu a čekala na sladké jahody doma u pece.
Poslední den a skoro nic prodaného, už jsem se vážně bál co všechno si budu muset vyslechnout jaký jsem nemehlo, že neumím prodat pár kytek. Odpoledne se to trochu zlepšilo a k večeru jsem mněl skoro prázdný stolek, jen dvě kytky mi zbývaly prodat a mám klid aspoň na čas. Pak jednu si vzala mladá dívenka a za chvíli
zmizela za branou, ještě jednu, kolik je koukám na hodinky bude šest, Ester tak jezdí, když tak ji švihnu tady do křoví a bude klid. Všimnul jsem si na konci hřbitovní zdi podivného člověka, vždy jen nakoukl a zase zmizel , ostatní prodejci to pomalu vzdávaly až nakonec jsem tam osiřel, podivný pocit a trochu strachu, co když je to nějakém bezdomovec a číhá na vhodný okamžik, nejsem sice žádný tintítko ale taky ne žádný zápasník. Nakonec jsem si přál, aby ta Ester přijela a nadala mim že jsem vše neprodal.
Ani jsem si nevšimnul toho chlapíka jak se dostal tak blízko, stál tak asi deset metrů ode mě, ale koukal jinam, asi se rozhlíží jeli čistý vzduch a pak zaútočí, nemám se čím bránit jsem tu sám. Měřil jsem si ho z dálky, no není větší než já ani silnější, je to asi opravdu bezdomovec a bude žebrat, nemůžu mu nic dát, Ester má všechno spočítaný, co budu dělat. Zdálo se mi jako by někoho vyhlížel, jasný čeká na někoho a pak společně půjdou na hrob svého blízkého a u mě si koupí tu poslední kytku a budeme spokojeni všichni. Přece jenom bych byl raději, kdyby ta Ester přijela. Otočil se a kráčí ke mně, pod lampou si ho pořádně prohlédnu, bledá nemocná tvář a šaty pokrčené ale sváteční, co budu dělat, zase mi prolétlo hlavou. Dívám se jinam, abych ho nějak
Nedráždil, možná mě mine, neminul ,,pane prosím vás jste tady dlouho, neviděl jste tady takovou starší dámu ve smutečním'' chtěl jsem mu říci, že dnes jsem jich viděl hodně, zarazil mě však jeho hlas, byl přiškrcený jako když máte angínu a byl cítit zatuchlinou, kroutil jsem hlavou, jen pokýval a šel na opačnou stranu, ale jen na konec hřbitovní zdi pak se otočil a pomalu kráčel zpět, když mě míjel chtěl něco říci, ale neřekl jen se podíval na poslední kytku ve sklence od okurek a pokračoval dál. Byl jsem dost vyděšený a Ester nikde, co má za lubem tenhle divný pán. Jasný zabalím to a počkám na rohu aspoň uvidím jak by šel ke mně ten chlápek. Položil jsem kytku na stolek a sklenku vylil na trávu a pečlivě uložil do tašky, zase tam stál ,,promiňte pane už to balíte, vidím, že tu máte ještě jednu kytku, víte mněla tu přijít jedna žena, starší dáma, ona by si ji určitě koupila nemohl by jste chvilku počkat'' nezmohl jsem se na slovo, jen jsem pokýval hlavou, koukal jsem nepřítomně směrem, kde jsem očekával, dnes netrpělivě, Ester.
,,Víte, pane mněla by přijít každou chvilku, určitě si ji koupí nebudete škodný, je to moje žena, byla vždy nedochvilná'' proč my to povídá, podíval jsem se mu do tváře, byla opravdu
bledá. ,,Kdybych mněl peníze tak bych si ji koupil jenže ona mě drží zkrátka'' to mi povídej já to mám doma to samé, pomyslel jsem si ,,nebyla ale vždy taková ,za mlada byla krásná a chytrá a na to jsem ji já naletěl, pak přišly děti a všechno se změnilo, peníze a jen peníze ona všechno a já nic a když nic jiného tak mě odstavila od lože a stravy, tak jsem dřel a vydělával a ona utrácela a děti rostli. My nemáme auto a sousedi mají, tak jsem přidal v práci, pak sousedi jeli na dovolenou k moři a já musel najít druhou práci jako hlídač, ve dne ve fabrice a v noci jako hlídač v mlékárně, roky letěli, děti potřebovaly a já ještě doma po sobotách a nedělích navlékal korálky. Byla hodná že mi sem tam pomohla korálky zabalit, jenže se mi zhoršil zrak, pak přišly na řadu obálky, tam jsem moc zrak nepotřeboval, ale lepidlo mi nedělalo dobře na plíce, pak přišly letáky do schránek a zase byl chvilku klid, než jsem dostal zápal plic, to jste pane neviděl co ta dělal'' sakra proč mi to vykládá já se tu snad rozbrečím, koukám na hodinky půl sedmé, něco se stalo ,,doktor mi doporučil lázně a ta moje více pohybu, děti odešli a chodily si jen v neděli na oběd a pro peníze, jinak jsou hodné, když ta moje onemocněla ledvinovou kolikou a museli ji
operovat, okamžitě se tulila jako kotě, že bych byl vhodný dárce, že jsem chlap a její manžel co bych pro svoji lásku neudělal, tak jsem to udělal a daroval ji svoji ledvinu, její tělo ji přijalo bez problémů nikdy jsem nepil to mi škodilo, říkala ta moje. Po roce jsem nějak nastydl a chytl jsem zánět močových cest'' chtěl pokračovat, ale v dálce jsem viděl auto Ester ,,já už musím pane'' složil jsem stolek a kytku jsem mu vrazil do ruky jen aby mě ji podržel, on to však pochopil jinak, jen se mírně uklonil a než jsem se nadál byl pryč, šel ale na opačnou stranu než je brána. Auto zastavilo ,,prodal jsi všechno'' vyhrkla na mě ,,ještě tu chvilku počkej musím do krámu'' než jsem se nadechl byla pryč. Kde je ten zlodějíček, stolek jsem opřel o keřík a vešel na hřbitov z přesvědčenímm že ho chytnu, byl celkem dost osvětlen, ale nikdo nikde a navíc jsem stál u brány takže nikdo nemohl dovnitř ani ven aniž bych ho neviděl, musí tu být ještě jeden vchod, blesklo mi hlavou šel jsem podél řady hrobů a nic, jeden hrob mě upoutal, hrob ani ne ale kytka, ležela jen na desce, kolem tráva, nikdo tu dlouho nebyl, jdu blíž, nezdá se mi to je to ta kytka co mi vzal podivný pán z bledou tváří, zamrazilo mě, otočil jsem se a pádil pryč, to
přeci není možné co mě to napadá takové nesmysli, Josef Vorel tam bylo napsáno.
Tenhle příběh se stal před deseti lety já jsem sám a je mi dobře, z Ester jsem se rozešel asi měsíc na to neboť jsem si zjistil přes jednoho známého jak zemřel Josef Vorel, mněl banální zánět močových cest, ale mněl jednu ledvinu a ta mu zkolabovala sanitky přijela pozdě. Takže pan Vorel se obětoval pro rodinu až chudák zemřel a na dušičky si pro smuteční kytku musel sám, nechtěl jsem dopadnout jako pán Vorel a pak čekat jestli si někdo vzpomene a položí jednou za rok kytku na studenou desku z mým jménem, já to dělám aspoň jednou za rok ji donesu panu Vorlovi aby nemusel stát před branou a prosit prodavače smutečních květin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama