Vlak ze snu..

22. září 2013 v 15:54 | ^aW |  Literatura
"Snad budu mít štěstí a nikdo si nepřisedne…" Jen jsem si to pomyslel, sedl si vedle mne nějaký strejda. Byl to ten typ spolucestujícího, který upřímně nesnáším. Ten, co si potřebuje povídat. Bez ohledu na to, jaký ksicht nasadíte, chce vás vtáhnout do konverzace. Naproti mně sedí nějaký frajírek s holkou, šklebí se tak nějak preventivně, asi má představu, že je to cesta k respektu. Což o to, ten kluk je mi šuma fuk, ale ten strejda mě od začátku hrozně se…ne, nebudu sprostý…

"Jedete tudy poprvé?" začal s rušením. Pokrčil jsem rameny, nepotřebuji ho povzbuzovat. Beztak to nepomohlo.

"Tady to je, pane, taková trať, jak bych vám to…, podívejte se, tady se jezdí už dobrých sto let. No a tehdá se tu stala taková věc, třeba to bude zajímat i tuhle slečnu…," strejda mrknul na holčinu s kroužkem v nose naproti. Její hoch, jestli se to, co sedělo vedle ní, dá tak nazvat, začal zeširoka žvýkat, aby ukázal, kdo je tady pubertálním pánem. Ale já byl těm dvěma vděčný, snad odvedou pozornost.


"Takže," pokračoval strejda, "tehdá tu samosebou jezdila pára, vagóny měly dřevěné lavice, žádné pohodlí jako dneska. Okno jste nemohli otevřít, jinak bylo hned všude plno sazí. Vlak lomozil a drkotal po šínách a co chvíli spustila na lokomotivě píšťala, u trati postávali vechtři a salutovali…ale já chci říct něco jinýho! Jednou se tudy vezl takový divný člověk, měl vám takový podivný výraz v obličeji, tmavé, rozcuchané obočí a takové podivně lesklé oči. Seděl a mlčel, díval se před sebe, jako by ani nevnímal svět kolem. No a v jedné stanici si naproti přisedl nějaký floutek, celý v bílém, kolem krku ozdobnou mašli, v ruce hůlčičku, na hlavě cylindr a v klopě růži. Pořád si prstem uhlazoval fešácký knírek a špičkou lakýrky poklepával o podlahu nějakou písničku. A pořád dokola. Ten divný člověk se začal mračit, bylo vidět, jak mu na čele nabíhá žíla a na krku to samý. Zatínal prsty do okraje lavice a oči se mu blýskaly ještě víc. A ten hezoun si jen pohvizdoval a pořád vyťukával tu samou písničku. Zdálo se, že nikdy nepřestane. No a potom vám se stala ta strašná věc. Přišly naše tři tunely, víte, tady jsou ve skále tři tunely, jeden úplně krátký, ale ty dva jsou hodně dlouhé. A jak se ten vlak ponořil do tmy, najednou se ozval hrozný výkřik a chroptění. To bylo v prostředním tunelu. Když vlak vyjel a dovnitř se vlilo světlo, spatřili lidé v tom vagónu celou tu hrůzu. Ten mladý hejsek v bílém seděl opřený a hlavu měl zvrácenou přes opěradlo úplně dozadu, takže se díval na cestující, sedící za ním. Jedna žena z toho pohledu omdlela, ostatní strašlivě křičeli hrůzou. Ten mladík měl hrdlo prořízlé skrz na skrz, krev se vyvalila na to bílé sako, až bylo celé rudé, i kalhoty a na podlaze pod ním už byla celá krvavá kaluž. No a nad ním stále ten podivín s otevřeným nožem v ruce, celým od krve. Lidé s křikem utíkali z vozu, drali se do sousedního, mačkali se, strkali, jen aby byli z těch jatek pryč. A co vám budu povídat, když se ten člověk vzpamatoval, a viděl, jakou hroznou věc provedl, hned jak vlak zajel do třetího tunelu, vyskočil v plné rychlosti ven. Moc toho z něj nezbylo, dlouho ho sbírali ze stěn a z náspu. Tak se to povídá.

Strejda zmlknul a podíval se, co jako my na to. Já na to nic, kluk se konstantně šklebil a u jeho slečny se nedal odhadnout žádný duševní pochod. Ale strejda se nemínil vzdát.

"Ale to není všechno. Od těch dob prý tudy v tuhle hodinu prochází duch toho šíleného vraha, chodí uličkou a poslouchá, jestli někdo neťuká o podlahu. Kdyby někoho přistihl, stane se mu prý v prostředním tunelu to samé, co tomu nešťastníkovi v bílém tenkrát, před sto lety. Takhle to říká pověst. Já tudy jezdím už čtyřicet let a nikdá se tu nikdo neodvážil jenom klepnout špičkou o zem, protože co kdyby ho zrovna ten duch nachytal. A tady už máme první tunel, ten je krátký…" strejda zmizel ve tmě, díky bohu. A žel bohu se za pár vteřin zase vynořil.

"No a za chvilku tu bude prostřední, tam se to stalo," povídá. Kluk začal znovu žvýkat a poťukávat špičkou boty o podlahu. "Ťuk…ťuk ťuk, ťuk…ťuk ťuk…," pořád dokola. Vší dostupnou mimikou dával najevo pohrdání povídačkou o zavražděném ťukači a duchu. Strejda se na něj díval s výrazem: "Však si zahrávej, chlapečku…" Kluk se šklebil a ťukal pořád dál a dál, pořád dokola. Holka trošičku znervózněla, ale to se právě klukovi líbilo. Vyklepával jeden a ten samý kus pořád dokola, pořád dokola, a už jsme vjeli do prostředního tunelu, všechno se ponořilo do tmy, jen to ťukání pokračovalo stále dál, prostřední tunel, tady se to stalo, tenkrát před sto lety, tehdy tu taky tmou znělo ono ťukání špičky o podlahu, pořád dokola, stačí si představit, jak v tom chlapovi s divnýma očima narůstá šílenství z toho neustálého zvuku, "ťuk…ťuk ťuk, ťuk…ťuk ťuk…," tma a ťukání, bez konce, nenávist, šílenství, vztek… kluk poťukává, tma je stále hustší, jsem v ní sám jen s tím odporným zvukem, ale vím, odkud přichází, tam přede mnou je ten ďábel, ten démon, který mne chce zničit, přivést k šílenství, chce mě zabít, ale já dřív zabiju jeho, ďábla!

A prudký skok, strašlivý výkřik a chroptění, jekot všude kolem a otevřený nůž v mé ruce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama