Ďáblovy námluvy

23. července 2013 v 21:07 | ^aW |  Literatura
"Má milá, už tě nepustím
zpět duši tvou ti nevrátím
Za trochu zlata, lásko má
teď navždy budeš má."

Před mnoha lety žila v Marlow krásná dívka. Její jméno si prozpěvovali i ptáci po ránu. V celém Marlow bylo zřetelně slyšet: "Dawn, píp, Dawn, Dawn.."
Dawn žila v marlowském lesíku, daleko od lidí a přesto o ní všichni z Marlow věděli. Věděli, že krásna Dawn bydlí v překrásné dřevěné chaloupce, kterou zdědila po rodičích, kteří zemřeli v jejích sedmnácti letech. Matka byla těžce nemocná, otec se se smrtí matky nesmířil a krátce po její smrti odešel dobrovolně za ní. Co jiného zbývalo mladé Dawn, než začít se starat o sebe samu...
Je šikovná, pracovitá a skromná. Kromě chaloupky zdědila i několik oveček a ovčáckého psa. Ovečky ji živily. Čas od času prodala maso, nebo vlnu. Práce to byla věru těžká. Stříhat vlnu byla zdlouhavá a namáhavá práce. A zabíjet pro maso.. Dawn to dělala velmi nerada, povětšinou se slzami v očích, ale věděla, že potřebuje nějaké zlaťáky na obživu. V létě nebyl problém, les vzkvétal, rostly tam lesní plody. Ovšem v zimně, když vše pokryla bílá peřina, potřebovala koupit si nějaké zásoby ve vesnici.
Její denní rozvrh byl monotonní. Ráno vyšla s Vořechem nahoru za lesík, vypustila ovce z ohrady a nechala Vořecha hlídat je. Sama se pak vrátila zpět do domečku, kde uklidila, uvařila.. Poté šla hlouběji do lesa, kde nasbírala houby, maliny a jiné dary z lesa a občas domů přinesla i nějaké dřevo na zátop. Čas od času se u ní stavil někdo z vesnice. Občas přinesli nějakou tu drobnost pro roztomilou Dawn, popovídali si, politovali ji kvůli rodičům a zase odešli.
Krátce po Dawniných jednadvacátých narozeninách, když k večeru seděla u stolu a jedla polévku, spíše ochucenou vodu, zaklepal někdo na dveře jejího obydlí. Vstala a pomaličku otevřela dveře. Před prahem stál mladý muž. Mohlo mu něco málo pod třicet. Na sobě měl nový oblek, pravděpodobně ušitý od nějakého šikovného krejčího. Dawn to zarazilo a maličko se zastyděla za svoje umazané šaty.
Krátké černé vlasy, šedé oči a milý úsměv.
"Co tu takový člověk může chtít?" Proběhlo ji v hlavě. "Zdravím." řekl neznámý tichým hlasem, překvapenou Dawn vzal za ruku a něžně ji políbil. "Milá Dawn, mé jméno je Leroy. Znal jsem se velmi dobře s tvými rodiči a už od dětství ses mi moc líbila. Tvůj otec mi kdysi slíbil Tvou ruku a já jsem nyní zde a toužím se stát tvým mužem."
V dívčině obličeji se objevila vráska, bylo vidět, že přemýšlí. Přišlo jí to, jako jeden velký nesmysl. Přece si nevezme muže, o kterém nic neví. Nechtěla se stavit proti vůli otcově, ale tento pán klidně mohl lhát.
Leroy postřehl její zamyšlení. Chtěl si ji vzít za každou cenu. Toužil po její duši, proto se vytasil s větou: "Nebudeš se mít se mnou zle. Ba dokonce se se mnou budeš mít až moc dobře. " "Ale..." "Ale co?
Svou krásnou píšťalu ti dám
hraje devět tónů na devět stran
když půjdeš se mnou, lásko má
a když mě budeš chtít. "

To je skoro vydírání, řekla si v duchu Dawn a nekompromisně odpověděla:

"Jen nech si tu píšťaličku sám
hraj devět tónů na devět stran
Já nejdu s tebou, lásko má
já nechci s tebou jít."

Leroy však nebyl člověk co by hned něco vzdával. Vlastně to nebyl ani člověk:
"Já dám ti stuhy do vlasů
mají devět barev pro krásu
když půjdeš se mnou, lásko má
a když mě budeš chtít."
Dawn stále trvala na svém:
"Já nechci stuhy do vlasů
mají devět barev pro krásu
A nejdu s tebou, lásko má
já nechci s tebou jít."

Ďábel se nenechal odradit a nabízel dál:
"Dám krásné šaty z hedvábí
které devět krajek ozdobí
když půjdeš se mnou, lásko má
a když mě budeš chtít."
Zafoukal vítr, dívce se rozevlály mahagonové vlasy a stále si trvala na svém:
"Já nechci šaty z hedvábí
které devět krajek ozdobí
A nejdu s tebou, lásko má
já nechci s tebou jít."
"Chceš devět černých perel mít
a na svatbu se vystrojit?
To všechno dám ti, lásko má
jen když mě budeš chtít."

"Ach černé perly..." pomyslela si Dawn. Po chvíli však zatřásla hlavou, jakoby odháněla komáry:
"Já černé perly nechci mít
a na svatbu se vystrojit.
A nejdu s tebou, lásko má
já nechci s tebou jít."
"Já truhlu plnou zlata mám
tu do vínku ti celou dám
když půjdeš se mnou, lásko má
a když mě budeš chtít."
Děvče se rozhlédlo kolem sebe. Chaloupka ze dřeva, v ní jedna místnost. Stádečko oveček je čím dál tím menší, Vořech stárne... Z jejích úst vyšlo tichounce:
"Tvá slova příjemně mi zní
tak připrav kočár svatební
Já půjdu s tebou, lásko má
až kam jen budeš chtít."

Přesně na tohle Leroy čekal. Ze vzduchu vyčaroval krásný šat, podal ho Dawn a ta se hned převlékla.
Natáhl ruku.
Chytla ji.
On trhnul.
Začal utíkat.
Ona za ním vlála.
Běželi a běželi.
Dawn sípala, nohy rozedřené do krve. "Určitě chtěl tohle její otec? Chtěl aby se měla dobře. Ne aby byla potřísněná krví z nohou.." Pomyslela si.

Po devíti mílích zastavili. Leroy luskl prsty. Černé vlasy mu najednou trčely do všech světových stran a vyrašily mu na hlavě dva červené rohy! Na jedné noze měl kopyto a bylo vidět na metr dlouhý ocas! Dívka se zděsila a zakřičela:
"Už nechci s tebou jít! " Pozdě si to uvědomila, už není cesty zpět..

"Má milá, už tě nepustím
zpět duši tvou ti nevrátím
Za trochu zlata, lásko má
teď navždy budeš má."

Dawn se najednou zhroutil celý svět. Vyčítala si, jak vůbec na takovou pitomost mohla skočit. Vždyť Leroye doteď neznala:
"Otče, ach otče.. Maminko..
Co dělat mám, já nešťastná
ach co jen dělat mám?
Co dělat mám, já nešťastná
ach co jen dělat mám?
Co dělat mám, já nešťastná
ach co jen dělat mám???"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama