Romantická koupel?

6. července 2018 v 21:45 | ^aW |  Básně
svíčky ve stínech jemně si kreslí
to co si člověk jen potichu myslí
lehce ti lemují křivky nahého těla
toho co možná dát bys mi chtěla

hladit ho něžně a pevně obejmout
starosti z něj aspoň na chvíli odejmout
slyšet v tom tichu dech lehce vzrušený
vnímat srdce tvého rychlé bušení

dvě nahá těla propojená
zároveň pod vodou potopená
a jejich duše rozkoší rozpolcené
jsou si již navždy odsouzené
 

Je to touha nebo láska, co k ní cítím?

22. června 2018 v 16:20 | ^aW |  Poezie
Je to touha nebo láska, co k ní cítím?
Ja nevím.
Avšak když oči své zavřu, ona je to co vidím.
Když smutno mi je, ona je tou myšlenkou, co chmury zničí.
A když je den krásný, je tomu tak, protože jsem s ní.
A úsměv, který na svých rtech nosím, jistě víš, co ho způsobí.
Je to touha nebo láska, co k ní cítím?
Já nevím.
Nikdy jsem se ve svých pocitech nevyznal.
Nebo je alespoň neuměl pojmenovat.
Co však mohu s jistotou říci je
Že ten cit k ní
Nikdy neskončí.


Ty víš, co to se mnou udělá

20. května 2018 v 23:00 | ^aW |  Básně
Ty víš, co to se mnou udělá
Když přijdeš zamnou
V šatech anděla
Ty víš, co to se mnou udělá
Když necháš šaty svézt z ramen
A do mých rukou se vyhoupnout tvá ňadra
A zatím co píšu tyhle sloky
V hlavě si přehrávám
Jak hladím tvé překrásné boky
Můj bože, co teď s tím?
Hořím touhou
Jak moc chtěl bych teď
hladit tvůj klín
Nejen hladit
Však teď … jen tu tak sedím
A píši
Když ty už spíš
A snad -
Necháváš si o nádherných věcech snít
S tou nevinnou tváři - anděla
Tvá tvář
Jsi tak nádherná
Tak nevinná
Když spíš
Vždyť díky tobě jsem tak šťastný
Děkuji ti
Za to, že jsi
Za to, že tě mám
 


Ze dne je noc a z noci den

28. března 2018 v 23:00 | ^aW |  Básně
Za svitu měsíce
Pod nebem plném hvězd
V rajské zahradě
Na louce
Rozkvetlých růží
Tělo vedle těla
Třesoucí se
Láskou
Jeden k druhému
S úsměvem na rtech
A dva páry
Skleněných očí
Plných slz
Štěstí
Z tohoto okamžiku
Tělo vedle těla
Avšak bez duše
Ty jsi lítají v jiných vesmírem
Spolu
Navěky

Při rozbřesku
Se sluncem
Oči se otvírají
Pohled jeden na druhého
A úsměv na rtech
Celý den před nimi
Jenom pro ně
Než znovu ulehnou
Vedle sebe
Než oči jako každý večer zavřou
Aby duše
Spolu v jedno
Se proměnili
A žili v nekonečném souznění

2018-03-20

20. března 2018 v 0:00 | ^aW |  Básně
"Všechno nejlepší,
Bunney," mu říkám,
když tu takhle leží
a oči má v slzách.

Kolem sebe desítky čmáranic.
Nesvítí slunce, když si pryč.

A vždycky si pryč tak dlouho

Pár slov z papíru

13. března 2018 v 1:00 | ^aW |  Básně
on chtěl tajemství odhalovat
žít, snít a trochu meditovat

za zvuků tónů klavíru
z pochyb dal se na víru

ona za ním jen tak stála
byla křehká, chyb se bála

on otočil se čelem k ní
ona zaváhala jestli smí

vstoupit do jeho snů
do života všedních dnů

byl odvážný stál s náručí otevřenou
mohla tedy jít a stát se jeho ženou

on ji bránil
miloval a chránil

MMO.část7

11. března 2018 v 1:00 | ^aW |  Murgeit Mistr Ohně
Byl spoutaný. Seděl na zemi. Měl svázané oči. Slyšel jen podivnou řeč, které nerozuměl.

Najednou mu někdo stáhl šátek z očí a poskytl se mu pohled na překrásnou tvář. Patřila dívce. Ihned to poznal. Měla žluté oči, které dokola měla zvýrazněné modrými stíny. Kůži měla strašně světlou, nebýt té tmy, možná by byla naprosto bílá. Měla dlouhé modré vlasy, ze kterých trčely špičaté uši.

A ihned mu to došlo. Přepadli a zajali jej elfové. Proto nemohl používat magii.

"Co takový čarodějíček, jako jsi ty, pohledává v těchto lesích? Snad ti nevyšlo kouzlo a objevil ses tu, snad se ta banda starých hlav nenaštvala a nevyhnaly tě? Proč jinak by si byl takto při měsíčku mimo svůj ustrašený domov," otázala se elfka s naprosto sarkastickým tónem.

"Myslíš si, že tobě to jako řeknu?" odpověděl Murgeit.

"Nejsi zrovna v pozici, kdy by sis mohl dovolit odmlouvat a nebýt tvé magické aury, která je z tebe cítit, tak už jsi dávno mrtvý. Takže bych ti radila, aby si to raději řekl, jinak s radostí mohu tvůj život ihned skoncovat."

Murgeit stále jen mlčky čekal na elfčinu reakci. Sledoval její oči. Vnímal v nich tu netrpělivost, avšak cítil i zvědavost. O elfech už něco málo četl, a tak si dovolil usoudit, že tato elfka, sic na pozici zřejmého velitele, není na elfí věk nějak stará. Mohl tipovat něco okolo sta let, ale jelikož se s elfem za život potkal poprvé, s jistotou to nemohl tvrdit. Co však věděl z jejího zkoumavého pohledu, bylo že ona se s jiným, než své rasy zřejmě ještě nesetkala.

Uběhlo již několik minut a elfka jeho mlčení nevydržela: "Dobrá tedy, nechceš-li mluvit tady, půjdeš s námi. Třeba ti jazyk zvládnou rozvázat jiní. A věř, že to se ti líbit nebude."


MMO.část6

1. března 2018 v 0:05 | ^aW |  Murgeit Mistr Ohně
Murgeit věděl moc dobře, že by se jeho vítězství nad bandity rychle rozšířilo a za chvíli po něm šli všichni široko daleko. Nechtěl mrhat svým časem a riskovat další střet a zdržení. Proto pokračoval v cestě přes noc. Věděl, že se nemusí bát ničeho, co číhá v lesích. Vždycky si dokázal poradit a neměl strach. Raději pobít pár nočních děsů, než se rvát s partou banditů.

Cesta to byla dlouhá, avšak nijak náročná a hlavně klidná. Putoval podél cesty, kde se moc nočních přízraků nepohybovalo, ale nikdy ne přímo po cestě, protože chtěl mít šanci překvapení, pro případ, kdyby náhodou.

Mohla být asi čtvrtá hodina ranní a na Murgeita přicházely první příznaky únavy. Na obloze se stále tyčil obří měsíc a nebe bylo poseté tisícem hvězd.

Murgeit ten pohled miloval. Spojoval si ho s nočními procházkami, na které se častokrát vypravoval se svou milovanou. Vždycky vyšli na nejvyšší hradbu města, aby té nádheře byly co nejblíže a jenom tak vedle sebe leželi a tiše sledovali krásy noci.

Teď však na krásu nebyl čas. Ve vzduchu byla cítit nejistota a možná také strach. Nevěděl co, ale ten pocit byl tak příliš otravný i na něj.

A pak to najednou přišlo. Nemohl nic dělat. Chtěl vyvolat nějaké kouzlo, nechat ty osoby shořet, avšak nešlo to. Jako by nikdy žádnou moc neměl. Cítil se tak prázdný, tak bezbranný, že se dokonce nepokusil ani bránit.

Pro ni

25. února 2018 v 12:00 | ^aW |  Básně

Píše umělec po prázdné stránce,
schnoucí skvrny tvoří slova,
duší ne nepodoben prázdné schránce,
bolest se stává inspirací zas a znova,

Rituál

14. února 2018 v 4:20 | ^aW |  Literatura
Nebe poseté hvězdami a měsíc, zářící skrz několik málo obláčků, zpívá svou stříbrnou září. Osvětluje i jedno místo v lese. Jeden bohem zapomenutý malý lom. Prostor lomu je ozářen světlem loučí, které tvoří velký kruh, v jehož středu je velký kámen, jež se tu dochoval dávných dob.
Je slyšet jen jak vyje jeden z vlků samotářů na světlo úplňku.


A již přicházejí. Šest postav a vedou mezi sebou rudovlasou dívku. Šest postav zahalených do černých kápí, s obřími kapucemi vraženými hluboko do obličeje. Každý z nich drží v ruce jeden z konců stříbrného řetězu, jehož druhý konec má dívka uvázaný kolem krku. Nebrání se. Jde dobrovolně a s hlavou vztyčenou. Dnes je oblečena pouze do bílého roucha. Její oči vypovídají o faktu drogy, kterou pojala za svého průvodce tímto večerem.

Další články